Příběh o tom, jak jsme vytáhli paty za hranice!

S Jonym jsme se seznámili, když se psal rok 2015. Oba dva jsme byli na střední a víkendy jsme trávili po brigádách, chodili jsme do hospod s kámošema, a nebo trávili čas jen spolu.

Už od začátku našeho seznámení jsme oba básnili o tom, jak chceme vidět tenhle konec světa a támhleten a vedli jsme o tom dlouhý večerní diskuze. Jeden večer jsme seděli na Žernovký rozhledně a zrovna jsme jednu takovou debatu o tom, jak chceme někam vycestovat měli. Já básnila o tom, kde jakou mají přírodu, a Jony o tom, že za ty prachy v Česku makat nebude.

A pak řekl, že pojedem! Že odjedeme do Anglie naučit se jazyk a pak se uvidí. No samožřejmě jsem s nadšením kývla.

Bylo rozhodnuto….

Tutlali jsme to asi rok a půl nebo dva a s nikým o tom nemluvili. Chtěli jsme to oznámit na Vánoce, což bylo asi půl roku před odjezdem.  Jenže jsme nevěděli, jak na to budou naši blízcí reagovat a nechtěli jsme tím zkazit tu Vánoční atmosféru. Myslím, že jsem to řekla nějak před maturitama, když mě všichni bombardovali tím, jakou vysokou jsem si vybrala, a že pro to nic nedělám. Pamatuju si, že táta mě chtěl zrovna poslat až na Nový Zéland a pořád jen opakoval, že Anglie je provařená. Mamka ta z toho byla trochu v šoku, ale spíš to nebrala moc vážně. Jonyho mamka z toho měla radost, že nám už nebude muset vyvářet. A to ona nám vyvářela hodně.

Pak nastala otázka, jaké město? Měli jsme hodně dlouhý seznam a nakonec vyhrál Manchester, protože je to velký město, kde se dá sehnat levně bydlení a je tu spousta pracovních nabídek.

Bydlení jsme hledali opravdu dlouho. Poslala jsem snad MILIARDU e-mailů  na všech možných stránkách. No, buď jsem nedostala odpověď žádnou, nebo řekli, že to už není dostupný. Asi měsíc před odletem se nad náma vesmír slitoval a já ze zoufalství napsala jednomu pánovi, kterého jsme sledovali na YouTube. Díky němu jsme získali tenkrát docela velký a pěkný pokoj s koupelnou. Byl to risk, protože jsme to ubytování neviděli na fotce a nevěděli jsme ani adresu do dne stěhování. Jen jsme věděli, že na nás má čekat na letišti nějaká paní s cedulkou. Byl to risk. Ale v životě se riskovat má ne?

Před odletem jsme si zařizovali doktory a různé úřady.

Vlastně jsme se jen přihlásili na úřadu práce, kde jsme vyplňovali hrozně dlouhý formulář a vypadali jsme tam, jak tataři, protože jsme nevěděli, co a jak. S pojišťovnou to byla taky sranda. Měli jsme se odhlásit a dostat místo karty pojišťovny jen papír, který měl trvanlivost měsíc. Dva dny před odletem, paní z VZP Jonymu řekla, že mu nic nedá, že teda neví, kde jsme takovou informaci sehnali, že je to blbost. Jenže bez toho papíru taky odletět nemohl. Nakonec šel druhej den k jiné přepážce a tam s tím nebyl problém.

Den odletu byl opravdu hodně emotivní a nikdy mi snad v životě ještě nebylo tak smutno jako toho dne. Loučení a opuštění toho, na co jste zvyklí, lidi, který vidíte každý den budou najednou přes 1000km daleko a vyjste v tý louži najednou sami. Na druhou stranu tam byl i adrenalin a velký očekávání z novýho života někde, kde jsem nikdy nebyla. Pamatuju si, že když jsem po příletu viděla tu usměvavou Evu s naší cedulkou, tak se mi tak neskutečně ulevilo.. A bylo mi uplně jedno, kam nás odveze a kde budeme spát.

Art v Old Trafford

Po příletu si každý, kdo chce pracovat v Anglii musí zářídit tzv. NINo. Je to vlastně vaše evidenční číslo. Zařizuje se to na Job centeru. Když jsme tam přišli, tak to vypadalo spíš, jako nějaká školka pro dospělé než jako úřad. Když jsem šla asi kolem 12:00 na řadu přišel ke mě milý obtloustlý straší černoch. Představil se a ptal se, jestli umím anglicky. Řekla jsem, že trochu, ale když spustil delší věty, tak se mi v hlavě jen opakovalo: Cože? Tohle není angličtina! Každý kdo v Manchesteru byl, tak ví, že tu mají prazvláštní slang a není jim vůbec rozumět. Ten milý starší pán už nebyl tak milý a vyptával se dost důrazně, co tady vůbec dělám, když neumím odpovědět na jednoduché otázky! Nevěděla jsem, co mám dělat, ale nakonec jsem měla tlumčníka, na kterýho byl taky moc příjemnej. Nakonci mi ten tlumočník řekl, že pan černoch byl hladovej a my ho zdržováli od oběda.

Takže rada zní: DÁVAT SI BACHA NA HLADOVÝ ČERNOCHY!

 Nakonec je potřeba bankovní účet, který se dá zařídit přes aplikaci v mobilu.

Hullard park za domem.

Tak a bylo to. Roku 2018 v polovině září, se nám obrátil život vzhůzu nohama!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s